SKUTEČNÝ PŘÍBĚH - CO SE UDÁLO PŘED, BĚHEM A PO

CESTA SOUBORU DIVADLA HILT NA MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DO INDIE, ÚNOR 2025

Dobrý den, jmenuji se Theodor Hoidekr a společně s kolegyní Štěpánkou Pencovou již 17 let vedeme soubor HILT black light theatre Prague, který jsme spolu založili.

Mezinárodní festival divadel Bharat Rang Mahotsav (BRM) nás pozval k účasti ročníku 2025 (ÚNOR). Nastalo dlouhé čekání na rozhodnutí umělecké poroty indické národní herecké školy National School of Drama (NSD). Vybíralo se z tisícovek souborů divadel Indie i z celého světa. Když jsme pak hledali ve výsledcích mezi pouhými 200 soubory, stalo se něco neuvěřitelného. V sekci "mezinárodní vybraná divadla", kde byla zvlášť vybrána jiná, než indická, nás čekalo překvapení. Španělsko, Norsko, Itálie, Taiwan, Srí Lanka, Německo, Rakousko, Polsko a Česká republika! Moc jsem se bál podívat, které divadlo z ČR prošlo výběrem. Propadl jsem v pláč štěstí, když jsem viděl ČR - show: Images of Love - group: HILT black light theatre Prague!

Teprva pak začala těžká práce. Indická strana (jako běžně festivaly ve světě) hradila a zajišťovala pouze vše, co nastává od příletu na letiště u nich a do odletu. Ministerstvo kultury (nejen české, ale každá země) tyto prestižní akce divadlům dotují. Stihli jsme na poslední chvíli podat žádost i všechny náležitosti. Snížili jsme i počet lidí v týmu, který do Indie poletí. Šlo tedy o letenky Indie-ČR a zpět, poplatky za víza, základní pojištění pro 8 osob. Čas nás tlačil a asi 9 dní před možným odletem přišlo vyrozumění Ministerstva kultury ČR - dotace zamítnuta. Byli jsme tak vyčerpaní jednáními, kdy s Indíí jsme vše řešili po nocích (u nich je o 4,5h více), s ČR přes den. Rozhodli jsme se účast zrušit i přesto, že dostat se do nejužšího výběru a odmítnout účast, mohl být mezinárodní skandál.

Během pár hodin mi volala kolegyně Štěpánka, že máme nabídku od soukromé osoby (která chce zůstat v anonymitě). Nemohla přenést přes srdce, že ČR by nevyužila možnosti tak velké prezentace. Obzvláště poté, kdy jsme prošli výběrem NSD mezi divadly z celého světa. Dostali jsme nabídku bezůročné půjčky. Nebyl čas váhat, letenky každou hodinu zdražovaly. Všech 8 členů souboru přistoupilo na to, že poletí bez nároku na honorář, pouze za stravu a bydlení. Základní honorář festivalu pro režiséra jsem dal do zástavy, jako první splátku, dále jsme se dohodli, že někteří ze souboru obětujeme i naše honoráře za budoucí hraní v Praze. Tedy až do dne, než vše splatíme.

Nastal kolotoč zajišťování letenek, našli jsme nejlevnější variantu odletět do New Delhi přes Káhiru, zpět přes Istanbul s dlouhým čekáním na přípoj. Celá mise stála za to. Nejde popsat nadšení, když po celodenním zkoušení v cizím divadle s indickým technickým personálem, slyšítě aplaus v legendárním Kamani Auditoriu New Delhi a přichází ředitel NSD předat nám pro ČR trofej festivalu. To stejné se opakovalo při druhé show v Jaipuru v Rajasthan International Centre. Z obou jeviští jsme odcházeli po následném povídání s publikem, kde nám diváci podávali různé dotazy a doslova obdivovali české černé divadlo.

 

SKUTEČNÝ PŘÍBĚH CELÉ CESTY

Než jsme odletěli, musel jsem přerežírovat celou show, upravit hudbu (namísto některých částí, kde máme populární skladby od Stinga, Coldplay... jsem musel nasadit vlastní hudbu - abychom neřešili autorská práva v Indii - na pár skladeb máme licenci jen na území ČR). K tomu jsem musel graficky upravit všechny projekce do kvality formátu pro obrovská jeviště. Choreografie také prošla změnami pro účely festivalu BRM. Nesměli jsme narušit běh stálé scény v Praze, takže mezi tím vším jsme i chodili každý do své práce a po večerech hráli. Skoro jsem nespal.

Indové mají rádí papírování. Takže jsme měli potvrzení potvrzeného a u žádosti o víza nás dali do kategorie "business", tedy nejvyšší taxa 4500.- za osobu. I víza jsme stihli a dostali jsme je 5.2.2025 (den nato byl odlet!).

V letadle už jsem byl klidnější, měl jsem hlavně radost, že naše nejmaldší, 18 letá Gabča (hraje u nás od svých 13) se dočkala první zahraniční mise. Vše fungovalo a byli jsme si blízcí, jako v Praze, tedy formát divadlení "rodiny". Přiletěli jsme po přestupu v Káhiře do New Delhi. Tam bylo 9 ráno a těšili jsme se na prohlídku města. A tam vše začalo. Zmatek s řidičem, který přijel jen jeden trošku anglicky mluvící a pro nás 8 přijela jen dvě osobní auta. Vyřešili to doslova "po Indicku". Naše kufry (hlavně s kostými a rekvizitami) trčely bez zajištění ze střech aut, další jsme měli na klíně v autech. První nadšení z exotiky ovšem přebilo celou situaci. 

Bylo mi divné, že jsme už v New Delhi byli, ale vždy jsme jeli z letiště asi hodinu. Nyní jsme byli v hotelu u dálnice za 20 minut. Na recepci, po všem papírování, konečně cesta na pokoje s těšením se na sprchu po asi 20 hodinách cesty. Nastal šok. Pokoje vypadaly tak hrozně, že se člověk štítil si sednout, co 5 minut letadla doslova nad hlavou. Nejsme primadony a už jsme při cestách spali na různých místech nižší kvality, ale plíseň, sem tam brouček, nedovírající rozbité dvěře, koupelna a záchod hrůza, ve vaně, která byla skoro rezavá, sem tam kousek něčeho i ve výtoku, na záchod by se nesedl ani bezdomovec. Psal jsem stížnost na NSD ať nás dají jinam. Přišel "ředitel hotelu" a nahnal tam uklizeče, kteří předstírali ůklid, ale zbytečně. Bylo to tam rozmlácené a chtělo to rekonstrukci, ne smetáček. Musím dodat, že později večer mi volali z vedení organizační složky festivalu BRM hluboké omluvy. Přiznali, že letošní ročník je tak velký na organizování, že nestihli osobně kontrolovat ubytování, která vybrali dle základních informací o kvalitě a podle fotografií, kde vše vypadalo v prezentaci hotelu v pořádku. Poprosili jsme jen, ať se to samé neipakuje v Jaipuru a oznámili jim, že pobyt v New Delhi již řešit nemusí ani po návratu z Jaipuru, protože zůstaneme na Velvyslanectví ČR.

Zachránila nás Česká ambasáda v New Delhi. Zástupkyně velvyslankyně, paní Petersen, rychle vyřídila dokumentaci a rozhodli se s velvyslankyní, paní Szabo, nás ubytovat na dobu festivalu u nich, v ubytovně Velvyslanectví. Jenže nám zmizel "manager dopravy" a dělal vše pro to, abychom čekali do pozdních odpoledních hodin s kufry před tím hotelem. Večer jsme se s pomocí rad Velvyslanectví dotali taxíky do ubytovny. Přivítala nás paní Petersen osobně, zděšená, čím jsme od rána prošli, hospodář, pan Chmelík, nás provedl příjemným ubytováním, které nám poskytli. Náš soubor byl konečně v klidu. Pan Chmelík nás provedl okolím ambasády, doprovodil nás do obchodu, který provozuje milý Ind a my si nakoupili základní potraviny. Pak jsme si dali v levném bistru výbornou večeři. Bohužel, vedení NSD nestihlo přes mnoho kontaktů, které mi psaly, ujasnit, jak a kde mi předají denní diety (částka na stavování) pro členy souboru. Teprve v tu chvíli se ukázalo, jak funguje rodina, kdo komu co zaplatí, půjčí, komu funguje v Indii kreditka apod. Vlastně to bylo krásný.

Česká ambasáda nechtěla riskovat služby indické dopravy a osobně nás odvezli na ranní zkoušku do Kamani Auditoria. Tam už jsme zažili pohádku. Ředitel techniky i jeho lidé byli úžasní. Velice je překvapilo, že u nás nevládne nadnešené umělecké chování. Hodně jsme se během dne, plného práce, spřátelili. Show na tomto obrovském jevišti dopadla na jedničku. Moc jsme si vážili společné fotografie s trofejí a naší Velvyslankyní pro ČR v Indii, paní Szabo, panem Chmelíkem a zástupkyní velvyslanectví, pani Petersen.

Vše jsme ještě večer museli sbalit a připravit se na ráno. V 10:00 nás před branami ambasády čekal Indický autobus jen pro nás, na jejich zvyklosti hodně pohodový. Začala naše šestihodiná cesta do Jaipuru. Někdo by si řekl, že to není pro něj, jezdit kamením a vidět místní život na vesnicích, krávy, opice... ale nám to přišlo nádherný. Byl to pro Evropana životní zážitek! Samozřejmě, řidiči oba nemluvili pořádně anglicky a chodili za mnou (aspon mé jméno Theo si pamatoval jeden z nich). Vždy mi přinesli telefon a v něm chtěla něco organizačního pokaždé jiná osoba z festivalu. 
Jaipur byl úplně jiný, než New Delhi. Jen jsme zjistili, že neuvidíme Růžové město plné starobylých paláců, protože musíme na večerní zkoušku do Rajasthan International Centre (RIC) a Růžové město je 20 km od hotelu. Pouhé 3 hodiny do zkoušky jsme si jen dali sprchu, podívali se do blízkého okolí hotelu na Rikshach (indická motorová levná mini-vozítka). 

Příchod do RIC byl kulturní šok. Taková nádhera! Obrovské, mocné, exotické. Na jevišti již čekala vedoucí technického týmu, paní Swati. Ta byla zkušená divadelnice, režisérka, učitelka a měla jinou náturu, než běžně Indové. Vše chápala hned, rychle jednala, vedla tým asi 15 chlapů, pomáhali jí její dcera a syn. Sama nám hlídala, abychom stihli večeři v hotelu, že je vydávali jen do 23:00. Prostě ženská, která měla vše pod dokonalou kontrolou.

Večerní loučení už bylo jasné, že si s ní a její rodinou budeme rozumět. A tak to probíhalo i celý druhý den od rána. Při stavbě jeviště a projekce apod...jsme si stihli hodně popovídat o umění, o životech a rozdílech mezi Asii a Evropou. Celý náš soubor a její tým jsme se stali během pár hodin přáteli, bylo to neuvěřitelně lidské. Přitom jsme měli tolik práce! Až jsme najednou stáli v zákulisí, 10 minut do začátku, nervy na pochodu před obrovským hledištěm RIC. A přišli ještě 2 reportéři (ani nevím odkud) a musel jsem narychlo udělat rozhovor. Rychle mi dali port, posadili do kožené sedačky, dali mi základní otázky a měl jsem pár minut rychle mluvit na kameru. Show skončila opět s velkým úspěchem a předáním druhé trofeje pro ČR. S paní Swati jsme se ještě loučili u snídaně v hotelu. Odešla a najednou křičela "Stop stop!". Vrátila se za námi, aby měla společné foto se všemi, protože nechtěla nikdy zapomenout na naše setkání.

Nejde popsat vše, co se událo. Už tak jsem se rozepsal moc. Jen, z Jaipuru do New Delhi přijel autobus pozdě navečer. Nastala panika okolo balení všeho na ubytování ambasády. Trval jsme hlavně na tom, ať po nás nezůstane bordel, i když tam mají úklidovou službu.

Letiště New Delhi je pěknej blázinec, je to tak obrovský! Kontrola kontroly a pak kontrola již kontrolovaného. Byli jsme tak unavení, že 7 hodin letu jsme prospali a probudili se v Istanbulu, kde jsme čekali 6 hodin na let do Prahy. Mezitím jsme zjistili, že nejen Ministerstvo kultury zamítlo dotaci naší cesty, ale i žádost podaná Městu Praha, na roční podporu, kterou divadla dostávají, i ta byla zamítnuta. A tak jsme se Štěpánkou seděli, koukali do prázdna...a pak už nám nezbylo, než si užívat radosti z obou trofejí pro ČR a koukat na nadšení našich milých herců, jak vzpomínají na své zážitky. Večer 12.2.2025 jsme přistáli v Praze, ještě část z nás odjela s hlavními kufry do našeho divadla.

Bylo to krásný. Mrzí nás, že ČR odmítá podpořit světový úspěch našeho divadla. Nevím, jak to funguje a kde jsme udělali chybu. Asi jsme příliš extravagantní a nejdeme podle základní linie pravidel. Ale od klasiky jsou tady přece jiná divadla. My chceme a děláme show moderní, jinou, netradiční. Proto náš soubor HILT existuje. Dlouho jsem váhal, jestli zkusit sbírku na naši úspěšnou mezinárodní misi. 

V INDII HRÁLI: Štěpánka Pencová, Theodor Hoidekr, Adéla Doskočilová, Gabriela Kuhnová, Hana Šámalová, René Zounar, Martin Mackovič, František Penc

ODKAZY
Instagram New Delhi
Instagram Jaipur
České novinky o naší cestě

POKUD MÁTE NÁVRH, JAK NAŠI CESTU ZPĚTNĚ FINANCOVAT, SPONZORSKY ČI JINAK, prosím, kontaktujte naše divadlo HILT na hoidekr@gmail.com. Naše stálá scéna není pro to, aby byla nadmíru výdělečná, držíme se v malém divadle a každý měsíc pokryjeme základní náklady na celý provoz. Nikdy naše divadlo nebylo myšleno komerčně natolik, aby si např. ředitelé nebo herci odnášeli za svou práci ani odpovídající honorář. Máme rádi styl černého divadla a děláme ho tak odlišně od jiných stylů, že máme fanoušky po celém světě stejně, jako tvrdé umělecké kritiky.